I nešťastný začátek může mít svůj
šŤASTNÝ KONEC
stačí jen věřit
NA ZAČÁTKU BYL SEN
Sen o velké rodině se čtyřmi dětmi, na který jsme si společně s manželem mysleli. Ale jak to již někdy bývá - člověk míní, Pán Bůh mění.
Náš životní příběh se neodehrával podle našich představ, nebo se to ze začátku alespoň zdálo.
První ztráta nemusí nic znamenat
Rok po naší svatbě jsem otěhotněla a krátce na to i potratila poprvé. Prožívala jsem smutek, ale také věřila tomu, co všichni říkali - že je to normální, časté a jednou ty děti jistě mít budeme.
Druhá ztráta již bolí víc
O rok později jsem otěhotněla podruhé. Tato situace již se mnou zamávala mnohem víc a často jsem si kladla otázku proč. Nedokázala jsem to pochopit a bylo mi hodně smutně na duši. Vždyť to není vůbec fér! Od dětství jsem snila, že budeme mít hodně dětí... Co teď? Budu někdy máma? I když jsem padla, znovu jsem vstala a hledala možnosti jak jít životem dál.
Třikrát a dost!
Poměrně rychle jsem otěhotněla potřetí a pustila se tak na cestu k vysněnému dítěti. Víc a víc jsem prožívála úzkost. Pocity štěstí po každé kontrole, velmi rychle vystřídaly obavy z té další. Snažila jsem se myslet pozitivně. Jedno odpoledne však všechny naděje zmizely. Byla jsem na začátku 21. týdne, když se miminko rozhodlo jít na svět. A nešlo to zastavit... Náš Jakub sa narodil s váhou 375g a se slovy lékaře: "Bohužel, takhle malé miminko po příchodu na svět nemá šanci přežít a nebudeme ho ani zachraňovat".
Ráno na mě dolehla krutá realita. Měla jsem pořád ještě velké bříško, ale v tomto "domečku" už nikdo nepobýval. Brečela jsem a cítila jsem, jak se uzavírám. Na duši, emočně, fyzicky.
Nastalo dlouhé tří leté období, kdy jsem se uzavřela a bojovala sama se sebou, s Bohem, s manželem. Pořád jsem se snažila pochopit najít odpovědi na mé otázky, proč se to stalo, proč zrovna ja? K čemu je dobré, že žena otěhotní a pak potratí? Není lepší vůbec nezažít tu naději? Přestala jsem se modlit a deptala samu sebe, že Bůh mně za něco trestá. Nedokázala jsem se těšit z radosti druhých. Narození miminek u přátel jsem prožívala velmi bolestně.
Cítila jsem se osaměle. Smutek jsem viděla i v očích manžela, a to mě bolelo ještě více. Měla jsem pocit, že jsem jako žena selhala. Jsem žena, která nikdy neporodí svému muži děti.
Chodila jsem do práce, snažila jsem se fungovat a pracovat, ale duše při pohledu na jakékoliv miminko brečela. Byly to dny nahorů a dolů.
A najednou se ve vás něco zlomí a život se mění
Jak život plynul dál, uvědomila jsem si, že mám jen dvě možnosti. Utápět se dál a žít frustrovaný život nebo se smířit s tím, že člověk může být šťastný i tehdy, když život nejde podle jeho představ.
Začala jsem více sportovat, více se profesně vzdělávat a našla si nové pracovní místo v ambulanci psychologa.
Odhodlala jsem se vyjít ze své ulity a přijala status bezdětnosti. S manželem jsme absolvovali pobyt pro bezdětné páry, kde jsme zažili léčivé chvíle spolupatřičnosti a pochopení, že v tom nejsme sami. Postupně se ve mně začal rodit pocit přijetí, odpuštění sobě samé i Bohu.
Čtvrtá ztráta
Když jsem v tomto období otěhotněla počtvrté a pak znovu krátce na to potratila, měla jsem pocit, že už nedokážu a ani nechci smutnit a přijala jsem to jako život, který se nám děje. Přemýšleli jsme, jaká je naše další cesta. Rozhodli jsme se pro adopci a nastoupili do kolotoče všech příprav. V poslední fázi adopčního procesu jsem ale zjistila, že jsem znovu těhotná. Chtěla jsem přípravu dokončit… "Co když to těhotenství znovu nevyjde?" Dokončení však nebylo možné. Prý již mám jiné emoční nastavení, než ženy co čekají na adopci.
A tak jsem s pokorou kráčela mým dalším těhotenstvím - den za dnem, dál a dál. V jeden podzimní, říjnový den - naprosto nečekaně, nepřipraveně a předčasně - se to stalo! Ze dne na den, z hodiny na hodinu, se ze mě ve 24. týdnu těhotenství stala MÁMA. Narodil se náš prvorozený syn Timotej, který si svoje místo na zemi krásně vybojoval.
Naše rodina se časem ještě rozrostla. Dnes je náš Timi velký bratr tří sester, Alžbětky a dvojčátek Amálky a Julinky. Všechna tato další těhotenství byla bezproblémová, i když také naplněna úzkostí.
Dnes mám pocit, že náš čtyřlístek tady na zemi je kompletní. Je to taková kompenzace za životy našich čtyř andílku v nebi.
Co bych řekla závěrem?
Vím a cítím, že dítě je dar. Dar, který si nelze vynutit, a nelze si ho nárokovat. Lze se ho vzdát a pak, když to už ani nečekáme, možná v tichosti přijde...
Cesta, která k těmto našim darům vedla, mě naučila obrovské pokoře k životu, a k obrovské úctě a vděčnosti za to, co máme. Ať v životě přijdou jakékoliv překážky, máme vždy několik možností jak se k nim postavit a je na nás, kterou cestu si vybereme.
Zároveň mě tato cesta naučila využít možnosti, které se nabízely. Jen díky naší delší "cestě bezdětnosti" jsem měla čas dozrát v ženu, jaká jsem dnes. Měla jsem možnost uvědomit si, čemu se chci v práci věnovat a měla jsem čas vzdělávat se. Díky tom všemu dnes můžu dělat to co dělám a být nejen biologickou mámou mým dětem, ale také psychologickou mámou dětským pacientům, kteří na chvíli hledají někoho, kdo jim pomůže vyznat se v tomto světe.
Za to vše jsem nesmírně vděčná!
MŮJ PŘÍBĚH V PODCASTU
V podcastu Nebuď mimo (od webu eMimino) si můžete můj příběh poslechnout na Spotify. Kliknutím na název podcastu se vám rozhovor otevře v aplikaci.