KDYŽ DO ŽIVOTA VSTOUPÍ SMRT DÍTĚTE

Dítě je dar.

To, které plánujeme a možná se právě vyvíjí v bříšku maminky. I to, které se právě narodilo a zvládlo svůj příchod na svět. Ale také naše větší děti, které jsou s námi den co den a máme z nich někdy radost, někdy starost. Poslední dny na mně doléhá význam a vzácnost toho daru zas a znova.

Byl jeden zcela obyčejný večer, jako každý jiný. Čas večeře a já jsem se zas a znova rozčilovala nad tím, proč nikdo po sobě neuklidí… Stereotyp, do kterého padám často, kdy každodenní rutina zahalí to tajemství a vzácnost daru, který jsme v našich dětech dostali.

V tom mi napsala kamarádka. Zemřel syn našich kamarádů.

Nevěřícně jsem koukala na mobil a říkala jsem si, že to snad nemůže být pravda. Psychika automaticky nastartovala obranný mechanizmus ve smyslu popření: „To je určitě omyl, něco se popletlo, to není možné!“

Čas se zastavil. Najednou nic není podstatné, nic není tak důležité…

Jen život.

Ten, který jsme dostali a který máme žít, jak nejlíp umíme. Život našich dětí, které máme jen na čas ve svém životě, abychom je doprovázeli… A pak je pustili do světa, aby mohly žít svůj vlastní život.

Stydím se za všechny své výlevy zlosti vůči dětem, nebo vůči manželovi. Dny, kdy toho bylo moc, kdy den nebyl podle mých představ, když jsem to nezvládla…

Přála bych si být tou nejlepší, milující mámou. Abych si jednou, až nastane nečekaná chvíle, chvíle, kterou si nikdo z rodičů nedokáže ani představit, abych si nic nevyčítala. Abych věděla, že jsem udělala, co jsem mohla.

Ztráta nesmírně bolí…Nedá se popsat slovy. Nedá se vcítit do kůže druhého, protože jen pomyšlení na tu obrovskou bolest tak neskutečně bolí…

Myslím na naše přátele. Modlím se za kamarádku – mámu, aby to ustála, aby se mohla znovu nadechnout. Protože v takovéto chvíli máte chuť odejít taky. Abyste se mohla se svým milovaným dítětem znovu potkat, znovu ho obejmout a už nikam a nikdy ho nepustit…

Živote můj, proč tak bolíš?

Bože můj, kde jsi?

Jeden boj života se smrtí skončil…Teď ale začíná boj nás všech, těch co jsme tady zůstali. Rodiče, sourozenci, spolužáci, kamarádi, příbuzní a známi.

Boj s vlastní hlavou, s vlastní psychikou, s vlastními plány a budoucností. Jak se srovnat s tím, že jeden den tady ještě jsme a pak ten další, již být nemusíme… Jak žít dál? Jak znovu najít a zocelit to, co se teď přetrhlo? Jak zaplnit to místo, které teď zůstalo prázdné? Fyzicky i v srdci.

Moc bych si přála, aby to přebolelo…aby se to vnitřně hezky zpracovalo a odtruchlilo. Bez výčitek, bez úzkostí, s pokorou a nadějí. Abychom zas a znovu mohli všichni, koho se táto zpráva vnitřně dotkla, najít tu bezstarostnost všedních dnů.

Přeji upřímnou soustrast všem rodičům, které mají své děti, své andílky již v nebi. Zůstává nám pořád naděje, že se jednou potkáme a poslední rozloučení tak můžeme vnímat jako doprovázení na cestě  k věčnosti…