Můj (ne) obyčejný rok 2024

 

Ke konci roku a na začátku nového jsem vždy nostalgická. Uvědomuji si, že další rok uplynul, děti povyrostly a my zestárli. Mobil a fotoaparát jsou plné fotek, zážitků, vzpomínek a jedinečných okamžiků. Ze všech těchto momentů již několik let dělám foto knížku za celý uplynulý rok. Je to vždy naše nejoblíbenější kniha, protože se k ní v průběhu roku vracíme opakovaně a moc rádi si připomínáme, kde všude jsme byli, co jsme zažili a s kým jsme se potkali.

 

Nejen při bilancování uplynulého roku, ale někdy i jen běžného dne si uvědomuji, jak je můj každodenní život plný různých emocí. O některých z nich vám na nejbližších řádcích povyprávím.

Můj život je spojený s mou psychologickou prací, která mě naplňuje a moc baví. Zároveň jsem při pracovním nasazení i máma našich dětí, proto jsem vděčná jak za pracovní věci, tak i za ty rodinné.

Holčičky dvojčátka konečně po roce zvládly separaci ve školce a jsou v ní veselé a spokojené. Školka jim přináší tu dávku motivace, rozvoje a radosti, která je posouvá dál. Nebudu se tajit ale tím, že začátky nebyly jednoduché a byla jsem jako máma hodně nejistá, jestli něco nedělám špatně.

V období nejistoty, kterou jsem prožívala, jsem využila i konzultaci u dětské terapeutky, která mně ujistila v tom, že jejich reakce jsou přirozenou součástí adaptace na novou životní situaci a že jsem dobrá máma. Moje nejistota a úzkost, zda dělám věci dobře, se tak časem proměnily na pocity úlevy, spokojenosti a vnitřního klidu, že dělám to, co nejlépe umím. 

V souvislostí s adaptací dětí ve školce jsem byla oslovena i redaktorkou jednoho webu a vznikl tak rozhovor na toto téma. Rozhovor mi pomohol ventilovat mé emoce a dodat tak naději i ostatním maminkám, že některé věci potřebují čas. Pokud tě toto téma zajímá, článek najdeš zde.

Naše větší děti mi každým dnem ukazují, jak začínají být samostatné, zodpovědné, věnují se tomu co je baví a bojkotují to, co je nebaví – ale musí dělat… Rostou z nich osobnosti a jsou pro mě důkazem toho, jak život každým dnem utíká, jak nás potřebují čím dál tím méně a že se musím víc a víc zastavit a vnímat každý okamžik s nimi, protože je vzácný.

V pracovním životě jsem již jeden celý rok poskytovatelem zdravotních služeb v rámci mé ambulance klinického psychologa. Sladit pracovní a rodinný život je docela velká výzva a není to vždy jednoduché, ale vždy se držím pravidla, že každý den je nový začátek.

V ambulanci se na mě obrátilo několik desítek rodičů, dětí, či dospívajích, ale také spousta žen či párů, které ztratily své miminko. V průběhu všech těchto setkání jsme společně hledali cestu, jak ulevit utrápené duši a najít znovu klid.

Když mi jedna maminka 15leté dívky napsala, že jsem pro její dceru oporným přístavem a dokáže v životě díky terapii fungovat lépe, cítila jsem velikou radost a pocit pokory a vděčnosti za svou práci.

Stejně tak slova mladé ženy, která po roce terapie prohlásila, že konečně má chuť znovu žít a že nikdy nevěřila, že bude jednou fungovat bez deprese a úzkosti, jsou pro mě obrovským zadostiučiněním a  krásným vyznáním toho, že můžu být pro ostatní darem a má práce má smysl. 

V online prostoru se nadále věnuji mému projektu Dítě jako dar, který je primárně zaměřen na ženy po ztrátě miminka. Věřím, že má cesta mateřstvím je pro jiné inspirací a důkazem, že je důležité nepřestávat věřit.

Prorazit v online světě není vůbec jednoduché, ale držím se pravidla, které nás učí naše mentorka Ingrid Dach  – pokud pomůžeme i kdyby jen jednomu člověku, mělo to význam! Nadále věřím tomu, že mé terapeutické dopisy pro ženu, která ztratila své miminko, jednou budou populární, protože jsou jedinečným propojením fyzického světa klasických dopisů s mým terapeutickým působením na dálku. Kdybys nevěděla o co jde, mrkni zde.

Po pracovní stránce nadále pokračuji v odborné garanci pro portál emimino, kde vznikl i nový článek. Pokud tě zajímá, čti zde.

Tohle je krátký sestřih mého života a roku, za který jsem moc vděčná. I když nebylo vše dle plánu a jsou dny, kdy je to těžké a náročné, snažím se zastavit, ztišit a říct si, díky Bože za to, co máme.

A co tvůj rok, jaký byl? Jestli v něm vidíš víc pozitivních nebo negativních vzpomínek, zážitků, události, často také závisí od uhle pohledu. Co si o tom myslíš?

 

 

 

Jsem psychololožka a hlavně máma, která si na cestě za vytouženým dítětem prošla různými překážkami. Pomáhám ženám přijmout bezdětnost, vyrovnat se s bolestnou ztrátou po spontánním potratu či předčasném porodu a vnímat mateřství jako dar ve všech jeho podobách. Můj příběh si přečtěte zde >> Jsem autorkou eBooku s názvem ŽENY ŽENÁM, povzbuzení pro duši ženy, která ztratila své miminko, na který jsem moc pyšná. Je to přesně to, co žena ubolená ztrátou potřebuje v daném období vědět, slyšet, číst a cítit. Najdete zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.