MDŽ – jaká je moje role a poslání jako ženy?

Když jsem byla dítě, pamatuji si, jak tatínek na MDŽ přinesl mamince kytičku z karafiátu, které má moc ráda. Považovala jsem to za milé ocenění její osoby jako ženy. I když v tom možná byl kolektivní tlak ze strany společnosti, jelikož  se to v té době takto dělalo téměř všude, vrylo se mi to do paměti jako hezké gesto z jeho strany.

Dnes jsem i já dospělá žena a kytičku od manžela taky dostávám.  Zároveň se ale u tohoto svátku také zamýšlím nad tím, jaké to je být ženou, jaké je naše postavení, role, poslání.

Mně osobně se líbí, když se svět v některých oblastech dělí na mužský a ženský.  Občas mně také ale hodně fascinuje, jak je ženský a mužský svět rozdílný, pokud jde o způsob uvažování, nebo také o prožívání. Táto rozdílnost pak vede ke vzájemnému souladu, ale někdy i k nepochopení a odcizení se navzájem.

Nad čím ale víc přemýšlím je,  co ve mně pojem žena evokuje?

V mých představách je ŽENA jako Životodární, Energické, Něžné a Atraktivní stvoření, které doplňuje mužskou část planéty. Zároveň ale také symbol citlivosti, symbol plodnosti a také srdce rodiny. A právě s tím posláním ženy jako matky jsem několik let v mých představách a přesvědčeních bojovala taky…

V průběhu let, když jsme ještě neměli děti, jsem často měla rozporuplné pocity sama ze sebe, vnímala jsem  svou roli jako neúplnou, nenaplněnou, cítila jsem se nespokojena, prázdna.  Ubíjela jsem samu sebe výčitkami.

Nejsem matka, možná ani nikdy nebudu.

Jsem dost dobrá pro tento svět?

Jsem dost dobrá pro mého muže?

Něco mi chybělo, cítila jsem se nedostatečná. Možná je v naší kultuře zakořeněno, že žena je automaticky i matka. Možná je to sociální tlak, že  žena by měla mít děti. A možná je to jen v naší hlavě a naše myšlenky a přesvědčení pak ovlivňují i naše prožívání. Ale rozhodně to tak nemusí být a nemělo by to v nás ženách vyvolávat ty pocity viny nebo sebeobviňování, když svou ženskou roli nedokážeme zcela naplnit.

Každá jsme jedinečná, originální a máme své místo na světě.

JEN TO SVÉ MÍSTO MUSÍME OBJEVIT.

To moje místo pod sluncem jsem hledala i já…

Po mém třetím neúspěšném pokusu o donošení děťátka jsem se rozhodla ponořit do práce. Dodělala jsem si atestaci z psychologie a začala jsem se terapeuticky vzdělávat. Jelikož jsme se přestěhovali do ČR, našla jsem si nové pracovní místo a začala jsem pracovat jako psycholožka v nemocnici.

Věnovala jsem se v ambulanci dětem a tak jsem kompenzovala mojí nenaplněnou touhu. Ráda jsem mluvila s rodiči a nahlížela do ubolené dětské duše. Z času na čas ale stejně přišla vlna vnitřní touhy, pocity nespokojenosti se životem, otázky proč zrovna já nemůžu mít děti…

Jako na houpačce, nahoru a dolů se pocity nenaplněné mateřské touhy objevovali jednou ve větší a jindy zase v menší míře. Tehdy jsem se často musela ponořit sama do sebe a skrze modlitbu a vnitřní zklidnění, ubezpečit samu sebe v tom, že

MÁM SVOJI HODNOTU I BEZ DĚTÍ.

Zaměření pozornosti  v práci pomáhalo vyplňovat mojí mysl i dny. Úděl bezdětné ženy jsem tak dokázala zvládnout líp. Měla jsem jiné směrování, jiné naplnění. Role psycholožky mi pomohla zažívat obohacující a smysluplné pocity, kdy jsem se cítila spokojená a užitečná.

Jelikož bylo víc volného času, věnovali jsme se s manželem i sportovním aktivitám a přátelům.

Role ženy – kamarádky mi přinášela také pocity krásného uspokojení, že tady můžu být i pro přátelé a oni pro mně a vzájemně se můžeme obohacovat. Trávili jsme volný čas v kavárně, na výletech a byla jsem tady pro chvíle pohody i nepohody, když jedné z nás bylo nebo nebylo dobře. Když na to teď vzpomínám, byl to moc fajn čas a krásné období vzájemného sdílení.

Skrze mojí cestu čekání, jsem zjistila, že je to často v naších rukách, jak naložíme se životem, který nejde podle našich představ…

Život je o hledání toho, co uspokojí naši duši…

Kde nacházíte své naplnění vy, milé ženy, když se vaše přání být matkou doposud nenaplnilo? Co vám přináší uspokojení, kompenzaci a vykopne vás znovu nahoru, když padnete dolů? V jaké ženské roli se jste spokojená a šťastná?