Předčasný porod jako zkouška víry v dobrý konec

První květnovou neděli slaví rodiče předčasně narozených dětí svůj svátek. I já patřím mezi ně. Jsem máma našeho nejstaršího syna, který se narodil před téměř 10lety, na hranici životaschopnosti, ve 24. týdnu s váhou 705 gramů a 33cm.

Často si vzpomenu na ten den, kdy se narodil. Nebo spíš na den předtím, kdy bylo vše zcela bez problému, svět jasný a barevný a já s úsměvem na tváři odcházela od mého gynekologa. Společně jsme na kontrole otevřeli pomyslné šampaňské, jako symbol úspěchu, jak daleko jsem se na mém těhotenském putování již dostala. Moje zdravotní karta totižto hlásila toto těhotenství jako páté v pořadí a porod živého miminka doposud ani jeden…

Po této kontrole ale začal nový den, vše bylo najednou jinak a o několik hodin později již byl náš chlapeček na světě.

Neskutečné, jak se nám pak život obrátil vzhůru nohama. Najednou vše ostatní ztratilo důležitost. Byl tady jen ON a MY a bylo potřeba se s touto zkušeností poprat.

Pamatuji si, jak mi kamarád neonatolog po porodu napsal, abych měla hodně sil na maratón, který nás čeká. Vůbec jsme netušila o čem mluví, proč jako maratón?

Až s ubíhajícím časem jsem to pochopila. Byl to každodenní maratón dojíždění a odsávaní mateřského mléka, maratón modliteb a maratón různých emocí, které se jako vlny objevovaly podle toho, jak se vyvíjel jeho zdravotní stav. Nejdříve úzkost a šílený strach, jestli přežije vůbec první dny…pak pocity nejisté radosti, když to  zvládnul a pak zas a znova nové obavy a nová naděje až do dne, kdy jsme skutečně mohli zavřít dveře nemocnice.

V nemocnici jsme strávili přesně 100 dní, které náš Timi potřeboval k tomu, aby zvládnul svůj boj s dýcháním, trávením, kojením a s různými komplikacemi, se kterými se předčasně narozená miminka můžou potkat. Po těchto dnech jsme i my s manželem mohli zažít ten pocit, kdy si z porodnice odvážíte své miminko a vyrážíte na skutečnou cestu rodičovství, která nám teprve začínala.

TRVALO MI NĚKOLIK DNÍ, MOŽNÁ I TÝDNŮ, NEŽ JSEM DOKÁZALA UVĚRIT POCITU, ŽE I JÁ JSEM MÁMA.

Ano, mohla jsem být smutná a nešťastná z toho, proč v bříšku nevydržel o pár dní nebo týdnů déle, to by bylo možná mnohem lepší. Ale kdoví, co by se stalo, kdyby tam byl zas tak dlouho i s infekcí, která se následně objevila při rozborech krve. Vzhledem k tomu, že má v nebi svého „bratříčka“, který na svět spěchal ve 21. týdnu, tak vydržet 3 týdny déle a dosáhnout v té době hranici životaschopnosti, byla pro mně mega výhra a byla jsem za ní vděčná.

NIC NEBYLO TAK, JAK JSEM SI VYSNILA, ALE BYL TADY S NÁMA A TO BYLO TO NEJDŮLEŽITEJŠÍ.

Dnes na zkušenost předčasného porodu hledím již s láskyplnou vzpomínkou, jak ten čas rychle utíká. Dojímá mně, když společně prohlížíme fotoknihu a uvědomím si, jak nejistý to byl začátek, jak nepředvídatelná cesta to byla a jak jsme to vše zvládli.

Díky Nedoklubko, organizaci, která se věnuje rodinám po předčasném porodu a kterého jsem hrdou součástí, se i skrze mou zkušenost mohu věnovat maminkám po předčasném porodu a dodat jím přesně tu naději, kterou jsem já, před tolika lety, dostala.

Takže díky Bože, díky živote za vše, co nám přinášíš, i když to není lehké a není to podle našich představ. Ale v srdci nějak cítím a věřím, že to vše nám pomáhá na naší cestě životem upřímít zrak na to podstatné…na život, který máme DAREM.