SMS, která rozhodla o tom, proč jsem začala psát blog

Bylo krátce po Vánocích a na mobilu mi pípla zpráva. Psala mi kamarádka z vysoké školy, kterou na facebooku sleduji, dlouho jsme se osobně ale nepotkaly. Vnímám její krásné fotky a příspěvky s manželem, její vztah, ze kterého cítit, že se mají moc rádi.

Psala, že přišla o své miminko. Před čtyřmi roky potratila poprvé, a teď po dlouhé době podruhé. A přijít o druhé miminko, to už víc bolí…O to víc, když je mezi tím dlouhá doba. Vím to já, i ona. Cítila jsem smutek i na dálku. Vzpomněla jsem si, jak jsem se cítila já. I přesto, že dnes již jsem maminou, každá taká to zpráva mě krátce vrátí zpátky do minulosti a hned se objeví všechny pocity, které jsem tenkrát prožívala.

Krátce jsme si psaly o tom, jak se snaží jít dál…Někdy to prožívá líp a někdy zas hůř, pobrečí si, vyvzteká se… Na závěr mi napsala větu, která mně zahřála na duši a řeknu upřímně i rozbrečela.

„Takto na dálku bych ti chtěla poděkovat za to, že jsi se podělila o svůj příběh. Jsi pro mně velikou nadějí a inspirací“.

Zpráva ke mně dorazila přesně v době, když jsem bilancovala uplynulý rok a přemýšlela, co přinese ten nový. Končí mi rodičovská dovolená, budu se muset vrátit do práce a přemýšlela jsem, kterým směrem se vydat. Kromě práce v ambulanci s dětskými pacienty jsem měla i vnitřní volání, že je mé místo i někde jinde.

A v té chvíli jsem to pochopila.

Lucko, děkuji ti za tvojí zprávu, děkuji za to, že jsi mi ukázala směr.

Tak vznikl tento blog, kterým věřím, že otevírám nové dveře do smysluplné budoucnosti.

Blog pro mě, abych psala o tom, co jsme prožili. O vzpomínkách, mojí cestě životem, o bezdětnosti, potratech ale i o životě s dětmi. Cítím velikou vděčnost za vše, co jsem dostala. A velikou potřebu dávat to dál.

Blog pro vás, milé moje přítelkyně, drahé známe i neznáme ženy, které v tichosti prožíváte své boje a bolesti.

Blog o naději, víře a lásce.

Blog na povzbuzení, pohlazení a ujištění, že v tom nikdy nejste sami.