Život bez dětí aneb jak zvládnout čekání na čápa

Pohádku o tom, že malá miminka přináší čáp již slyšelo určitě mnoho dětí. Její původ sahá do minulosti, kdy ženy rodily převážně doma, maminka musela ležet v posteli a starší sourozenci se ptali, odkud se to miminko vzalo a proč je všude tolik krve. A tak si lidé vymysleli pohádku o čápovi, který když miminko přinesl, tak maminku i poškrábal a proto krvácí. Děti se víc neptaly, rodiče měli klid a všichni se mohli radovat z nového přírůstku do rodiny.

Co když, ale tento čáp nejen v pohádce, ale hlavně v reálnem životě nepřichází a nepřichází? Do mysli ženy se tak častěji začíná vkrádat myšlenka bezdětnosti a snaha o její zpracování. Budu mít někdy dítě? Zažiju i já ten pocit, jaké je to být mámou? Co když budeme sami?

Jsou ženy, které jsou bezdětné dobrovolně, protože se tak rozhodly samy. Nejčastějším důvodem je podle studii klimatická krize a přesvědčení, že pro tento svět bude lepší, když se děti rodit nebudou. Předpokládám, že táto skupina žen je spokojená, žije si svůj život podle vlastních představ a vlastního rozhodnutí.

Takhle jsem si život nepředstavovala.

Pak je ale druhá strana bezdětnosti a tou je nedobrovolná. Takovou zkušenosti jsem si prošla i já a snažila jsem se s ní poprat, jak to jen nejlépe šlo. Dnes vím, že u mě byl stav dočasný, trvající několik let… v jiných životních příbězích je stav ale trvalý a prožívání situace i života může být odlišné.

V naší rodině jsem měla dvě tety ze strany táty, které děti skutečně neměly. Pamatuji si, že jsem se již jako malá holka několikrát ptala rodičů, proč nemají děti. Přišlo mi asi „normálnější“, že každý  musí mít děti. Zajímavé, že jsem se o 20 let později sama ocitla v situaci, kdy jsem také přemýšlela nad životem bez dětí a na moje tety jsem si vzpomněla. Ve vzpomínkách jsem je vnímala jako klidné a vyrovnané, „smířené“ se svým osudem, o to víc přející ostatním a rozdávající se vůči nám – dětem.

Co ale dělat, když žena po děťátku skutečně touží a ten pohádkový čáp nepřichází? Může i dospělá žena využít svou fantazii a ulevit tak své touze a frustraci? Samozřejmě. Fantazie a imaginace má to své kouzlo, že nám pomáhá vyrovnat se s někdy složitou situaci a alespoň na chvíli uniknout do jiného světa. A to může být léčivé. Stejně tak jako v pohádkách. Až když zdoláme sedmihlavého draka, boj s obrem nebo čarodějem, až pak nastane to štěstí a naplnění a radost.

Nějak podobně jsem situaci bezdětnosti prožívala často já. Hledala jsem odpovědi, vztekala jsem se a bojovala, ptala se a zajímala. Přemýšlela jsem, co mi v mém případě Bůh chce ukázat, čemu mně chce naučit, co všechno musím zvládnout, abych mohla dosáhnout své přání – mít děťátko. Trvalo mi ale několik let, než jsem se uklidnila a přišla na to, že odpověď možná ani nedostanu. Je to situace, se kterou se jednoduše musím smířit a přijmout jí. Je to život, který je jiný, než jsem si ho vysnila ale to neznamená, že nebudu šťastná.

Každá zátěžová situace může být i nová cesta.

Bezdětnost můžeme vnímat jako zátěžovou situaci pro ženu, pro partnerství či manželství. A jako každá zátěžová situace nás může mobilizovat, pohánět k hledání nových cest a možností, stejně tak ale může při kombinaci vícero nepříznivých faktorů paralyzovat nebo duševně vyčerpat. Kdybych to měla shrnout, jako na houpačce se u mě střídalo lepší a horší období a mojí snahu o vyrovnání se s touto zátěží bych rozdělila do několika období.

První rok jsem si říkala, že se nic neděje, vždyť je ještě čas a můžeme si užívat. Nemusíme mít děti hned. Dokonce si teď vzpomínám, že jsem si přála užívat si ten stav vzájemné blízkosti a zamilovanosti, „jen my dva“ co nejdéle.

Druhý rok jsem začala trošku podléhat tlaku společnosti. Jak se to přeje mladomanželům na svatbě? Do roka a do dne, aby byl potomek na světě. Se společnosti a s tlakem okolí to vůbec není jednoduché. Poměrně často se rodinné setkání užší nebo širší rodiny časem otočí i na bezdětný pár a všichni se zajímají, kdy to již přijde? Ještě horší scénář je pohled na břicho, zda se už náhodou nekulatí. U ženy, která touží po miminku je tato situace nepříjemná a zraňující. Kéž by lidi byli k sobě víc ohleduplní a tuto svojí potřebu po zvědavosti si uspokojili jinak.

Třetí rok bych v mém případě nazvala medicínské období. Podstoupila jsem několik vyšetření u specialistů, abych pak zjistila, že ani medicína není všemocná a nepozná odpovědi na vše. Pomohlo mi to ale částečně osvobodit sama sebe od výčitek, že příčina není v mém těle, ale je neznámo kde. Poznání důvodů může situaci někdy ulehčit, ale i zhoršit. Co je vlastně lepší, vědět nebo nevědět?

Čtvrtý rok už ale začínala nastupovat krize. Jak čas plynul, začala jsem podléhat pocitu, že to bude natrvalo a začala jsem deptat sama sebe. Prožívala jsem úzkost, pocity viny, obavy o vztah. S tím pak souvisel i pátý rok mé bezdětnosti, když jsem se víc izolovala a cítila jsem se osaměle a nepochopená.

Slunce musí nejdříve zapadnout, aby mohlo vyjít.

K tomu, aby člověk mohl vstát, musí nejdříve padnout. Po těžkém období začínalo být najednou nějak lépe. Nedokážu přesně popsat co se stalo, ale 6 let od naší svatby, stejně tak byla i dlouhá doba, kdy miminko pořád nebylo v mém náručí, jsem začala pomalu vycházet z mé jeskyně sebelítosti a vnímat samu sebe jako ženu, partnerku, kamarádku, vzdělanou psycholožku, né jen jako potencionální matku.

Pochopila jsem, že čas bezdětnosti může být časem na budování vztahů s přáteli, na podporu partnerství, na rozvíjení profese, zútulňováni domova, rozšiřování zálib nebo cokoliv jiného, kde najdeme své naplnění. Tak bych tento rok nazvala rokem znovuzrození, nové naděje a přijetí. Jako vzpomínku na toto období jsem našla v garáží výstroj na koně nebo komplet výbavu na tenis, což byl způsob jak jsme si s manželem zkoušeli nové a nové věci a přinášeli do vztahu nové zážitky. A dnes na ty věci jen s milou vzpomínkou koukám, protože od kdy máme děti, nebyl na tyto zážitky čas 🙂

A pak přišla magická sedmička, dlouhých 7let, na konci kterých jsem se i já stala mámou. Sice mámou hodně předčasně narozeného miminka, které bojovalo o každý svůj nádech, já ale věděla, že je před námi nová životní zkouška, nová šance, kterou musíme vyhrát.

A pak přijde ten správný čas…

Dnes bych chtěla milé ženy povzbudit i vás. Život nám nabízí vždy nové a nové situace.

To, jak se k situaci postavíme, závisí jen na nás. Nebojte se jít životu vstříc. I vaše současná bezdětnost může být výzva, která je před vámi. Zdoláte jí, nebo ona zlomí vás?

A pak se to stane…pak přijde to zázračné, tajemné zklidnění se, přijetí a osvobození. A to je na tom to nejúžasnější, co nám dovoluje nepřestávat snít a doufat… Protože já pořád říkám a věřím, že až pak přijde čas, kdy se dějí zázraky.